Cíle předmětu: Jedním ze základních motivů environmentální filosofie je popis neutišeného vztahu mezi člověkem a prostředím a snaha o nalezení východisek k překonání tohoto nežádoucího stavu. Pro environmentální etiku, která na tomto problému jako svém východisku staví (či se jej snaží kriticky revidovat), je typická snaha o rozklíčování kořenů rozluky mezi člověkem (společností) a přírodou (prostředím) spojená s hledáním pozitivního programu, jak je opět uvést do souladu. Pohybuje se na úrovni meta-etiky, normativní etiky i etiky aplikované a zaměřuje se jak na obecnou charakteristiku disfunkcí vazeb člověk x příroda, jedinec x celek, rozum x emoce, přirozené x umělé, aj., tak na konkrétní problémy, jako je růst populace, znečištění životního prostředí, ochranu divočiny a biodiverzity, udržitelnost, environmetální spravedlnost a celou řadu dalších. Kurz si klade za cíl vytvořit ucelenou představu o debatě v oblasti environmentální etiky: přístupů vědecky orientovaných i tzv. hlubinně-ekologických, pozic ekocentrických, biocentrických i antropocentrických a také pokusy o revizi samotné teze o lidské nesouladnosti s přírodou, jaké můžeme najít u T. Mortona či S. Žižeka.
Obsah kurzu: Semináře se odrážejí od četby zadané k samostudiu, o níž probíhá společná debata. Obsah se odvíjí od úvodního vymezení oblasti environmentální etiky, jejích kořenů a specifik. Následuje charakterizace podstatných pojmů, jako je environmentální krize, hlubinná a mělká ekologie, seberealizace, biotická komunita, konzervační strategie a biodiverzita, občina a (soukromé) vlastnictví apod. Jsou charakterizovány základní pozice environmentální etiky: teocentrismus, antropocentrismus, biocentrismus, ekocentrismus i "etiku záchranného člunu". Pozornost je věnována rovněž specifickým oblastem environmentální etiky, jako jsou ekofeminismus, ekoaktivismus a ekoskepticismus.
- Učitel: Matěj Pudil