Sleduje proměny a vývojové tendence české a evropské historiografie od počátků renesance ( v návaznosti na předcházející období) do závěru 19. století. Postihuje vztahy mezi společností a historiografií, proměny postavení historika a postupné utváření historických škol a směrů, jejich specifické znaky a metodologické požadavky. Usiluje o postižení vazeb mezi českým a evropským dějepisectvím. Vývoj historiografie je prezentován jako kontinuální fenomén: jednotlivé tendence, proudy a školy ze sebe vycházejí, reagují na sebe nebo se vůči sobě vymezují, charakter historického bádání tak směřuje k otevřenosti a pluralitě přístupů. Kombinuje výklad s interpretací předních textů české a evropské historiografie.