Disciplína poukazuje na působení zákonitostí historického vývoje společnosti a jejich působení na změny v jazyce v souvislosti s vývojem lidského myšlení. Dále poukazuje na příčiny vyčlenění skupiny slov. jazyků z indoevropského prajazyka a na příbuznost jazyků indoevropských, přičemž se vychází z pozic předhistorické jednoty současných národů Evropy a Asie. Dále klade důraz na význam prvního spisovného slovanského jazyka a jeho kontinuity.